Ahoj všichni :)

Tak je to tady. Vlastně to tady bylo. Můj pobyt v Texasu se blížil ke konci. Ani nevím, jestli to utíkalo rychle nebo pomalu. Byla jsem z toho celá nějaká zmatená.

Celé dva roky jsem se tohoto okamžiku bála a ono to najednou bylo všechno úplně jinak. Žádné slzy, žádný smutek. Domů jsem se těšila každým dnem víc a víc. Už jsem byla prostě připravená Ameriku opustit a nést všechny následky, které s tím souvisely.

Hlavně když jsem viděla, jak to nesly děti v pohodě, nemohla jsem být já ta, co dělá scény. Možná mi přišlo trošku líto, že nedávají najevo žádné emoce a v celé domácnosti se dělá jakože nic, ale co jsem mohla nadělat. Snažila jsem se to nést statečně.

A tak šel den za dnem. Najednou tu byl týden do odjezdu. Posledních 7 dní!!

Začala panika kolem balení. Sice jsem si začala připravovat věci nějaké 3 měsíce dopředu, ale ve finále mi to bylo k ničemu. Místa v kufrech bylo žalostně málo, za to krámů přibývalo snad každým dnem víc. Každý další dnem jsem se ráno budila a kolem mě bylo víc a víc věcí. Nejdřív přišla koupě malého kufru jakožto mého carry on zavazadla s malinkou nadějí, že by to mohlo stačit. To bylo HODNĚ naivní.

Pro velkou tašku jsem šla hned další den. A i ona byla naplněna zázračnou rychlostí s váhou 22,9 kg z povolených 23 kg. No co vám budu povídat. Všichni říkali, že je poslední fáze balení ta nejhorší a měli pravdu. Na to žádné přípravy měsíce dopředu nepomůžou.

14199684_1150498494987567_8427887148140247707_n

Všechno probíhalo tak moc normálně až jsem si říkala jestli vůbec někam pojedu.

Jediná věc, která mě dost stresovala byly peníze. Vlastně spíš nebyly. Adam mi pořád dlužil víc jak 4 tisíce dolarů. Ráda bych řekla, že všechno dobře dopadlo, ale bohužel. Dodnes mi stále 1400 dluží.

No ale velkou část mi nakonec POSLEDNÍ den přeci jen dal a já si tak po všech cestovatelských snech mohla splnit i ty materiální. Moje kroky vedly rovnou do Apple Store a tam.. Tak jsem utratila moc moc peněz. Apple Watch, iPhone 7 pro mě i SE pro maminku. Všechno krásně růžové, holčičí.

Já vím, jaký na tohle utrácení můžou mít ostatní názor ale víte co? Já si připadala tak, že si to poravdu zasloužím a kdy jindy bych si to mohla dovolit než právě tam? A tak jsem si udělala obrovskou radost za kterou jsem ráda každý den, kdy vezmu telefon do ruky. Nebo když se podívám na hodinky kolik je hodin.

Přiznám se, že díky těmhle nákupům jsem nakonec skoro nestihla dobalit a být včas na letišti, ale jo.. stihla jsem to nakonec všechno.

Poslední víkend jsem se rozhodla odjet do Oklahomy říct sbohem všem těm, kteří mi stáli celou dobu po boku a podporovali mě jak jen to šlo. Maty, Makenna, Julie, Kyle.. prostě moje další rodina. Ta z Oklahoma City. Šli jsme na večeři a na bowling, smáli jsme se všemu a všem a užívali si to hezký spolu. Vím, že jsem v nich našla kamarády na zbytek života a jestli jsem za něco co mě v USA opravdu potkalo vděčná, jsou to právě oni. :)

15055690_10205652475911353_6604653350903914438_n

Den před odjezdem nás všechny čekala rozlučková večeře. Ačkoli se mi smutek a slzy vyhýbaly obloukem, tam mi úplně dobře nebylo. Začalo to Isabellou a jejím dárkem. Nejdřív tu musím zmínit, že Bell měla poslední dobou svůj svět a ačkoli byl náš vztah pořád moc hezký, cítila jsem, jak se vzdalujeme. Už je to prostě velká slečna a potřebuje svoje soukromí a už žije ve svém světě. O to víc mě ale dojalo to, co jsem od ní dostala. Bylo to přání plné srdíček a vzkazů o to, jak jí budu chybět a jak mě má ráda. Na zadní straně byl nalepený malinkatý pytlíček a v něm řetízek. Druhá půlka toho, který visel na jejím krku a na kterém bylo napsáno „best friends forever“. To už bylo moc. Bulela jsem jako malá.

Pak mi předal Adam jeho dárek se slovy: Zasloužíš si to.

Můj tak dlouho vysněný Mac Book Pro. Moje láska. A něco, díky čemu tu s vámi zase můžu být, protože mám na čem psát. Asi si říkáte, že si tedy nemám nač stěžovat, ale on moc dobře věděl, co všechno si tímhle dárkem vykupuje.

Pak Jeremy. Opět obálka, opět slova, která mi vehnala slova do očí. „Děkuju, že jsi tu pro mě byla, když jsem to potřeboval.“ Jako když něco takovýho napíše 13 letý kluk, tak už to sakra něco znamená. Jak jsem si na to teď vzpomněla, zase se mi zaleskly oči. Dárkovou kartu do Starbucksu jsem pak použila na nákup nejkrásnějšího hrníčku Dallas na světě!

14717288_1190166767687406_5938951405133562445_n

A nakonec babi. Věděla jsem, že od ní to bude nejvíc od srdce. Že ona je ta, co mě nejlíp zná a co si nejvíce uvědomuje, že už tam brzy nebudu. Když vytáhla taštičku Pandora ani jsem nemohla být překvapená. Moc dobře věděla o významu, s jakým jsem si ten náramek tenkrát pořídila a jak osobní jsou všechny korálky co na něm mám. A tak rozšířila mou sbírku hned o 3 kousky. První korálek byl černý průhledný kámen a na něm nápis Las Vegas. Druhý a třetí byly takové malé medailonky. Na jednom byl kaktus a nápis Arizona a druhém znak našeho nejmilovanějšího baseballového týmu Colorado Rockies. K tomu obálka, v ní přání a v přání dopis. Třístránkový! Rovnou mi řekla, ať si to přečtu až někdy později. Takže poslední kolo slzavého údolí přišlo o týden později, kdy už jsem v klidu domova dopis přečetla.

Bohužel teď nemám žádné z těchto přání u sebe, ale dám pak fotky na FB stránky On my way to USA, abyste se mohli taky podívat.

A pak už přišlo to opravdové loučení. S Isabellou ráno, když ji babi vezla do školy. Šla jsem si pak pobrečet do koupelny. Jeremy byl totiž nemocný a do školy to ráno nešel, takže jsem nechtěla aby mě viděl ubulenou.

Druhé loučení proběhlo s Adamem. Poslední obejmutí a bylo to. Myslím, že mě i přes to všecko měl přeci jen rád.

S Jeremym to bylo těžký. Smutný. Ležel tam v tý postely a moc dobře věděl, že až odejdu ze dvěří, bude to naposledy. Snad se ani loučit nechtěl, ale oči se mu taky leskly stejně jako mně.

15094457_10205661254370809_5712529740521531328_n

Naložila jsem kufry do auta a jelo se na letiště. Ten pocit, že všechno co vidíte, vidíte naposledy. Tedy minimálně na delší dobu naposledy. Sousedy, sousedovic psi i děti. Vaší ulici. Sbohem všechno.

Na letišti jsem se naposledny objala s babi, naložila svá tři zavazadla a šla na check in. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dva roky byly pryč a všechno co jsem v tu chvíli měla byly mé tři kufry.

O tom, co mi tyhle dva roky nakonec vzaly i daly se rozepíšu určitě zase jindy, ale tady máte alespoň představu, jaké bylo loučení a mé poslední dny někde, kde to bylo dlouhou domu moje doma.

Mějte se krásně. S láskou z Prahy vaše houdička.

 

2 thoughts on “Posledních 11 dní v Texasu.

  1. Veru, zažila jsem tohle loučení pár měsíců zpět jen s tím rozdílem, že jsem brečela několik týdnů dopředu a do teď mi při té vzpomínce slzí oči. Já jsem odjet z Austrálie rozhodně připravená nebyla o to víc dobře vím, jak ses cítila, když jsi odjížděla na letiště a říkala si, jak všechno vydíš naposledy. Není mi při těch myšlenkách nejlíp, ale pořád se snažím věřit, že co se má stát stane se a všechno se děje pro nějaký důvod. :)

  2. Nejsem člověk, který by se zrovna moc dojímal, ale tohle mi téměř dohnalo slzy do očí. Krásný. Doufám, že jednou budu moct tolik cestovat jako ty (až dodělám střední). Tvůj blog je vážně skvělej :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *