A je to tady, naposledy vás zdravím..

Ahoj všichni :)

Věděla jsem, že tohle jednou přijde, jen jsem nevěděla kdy a jak přesně.

Poslední dny jsem hodně přemýšlela, co bude s tímhle blogem dál a jestli stojí za to ho nějak uměle udržovat. A pak jsem si řekla, že to nechci. Nechci, aby se na něj virtuálně prášilo a jednou za čas na něj někdo omylem kliknul.

Jak už jste asi pochopili, tohle je poslední článek. Článek, kterým bych se s vámi chtěla rozloučit a kterým bych taky chtěla poděkovat za to, co se za uplynulé 3 roky díky blogu (=hlavně vám) dělo.

Asi bych to ani dělat nemusela a někdy do budoucna byste zjistili, že tahle stránka neexistuje ba dokonce tuhle doménu někdo koupil a udělal z ní nedejbože pornostránky. (Tímto prosím budoucího majitele.. nedělejte mi z toho tady žádný porno, prosím!) Ale neudělat ten krok a neukončit to tu s hrdostí by mi asi nedalo spát a svědomí by mě zadupalo do země.

Přeci jen je tady ukrytý kus mého života, ať už ten veselý či ten těžký (vím, že opak od veselého je nejspíš smutný, ale to můj život nebyl, takže pro tuhle situaci radši použiju težký, to někdy totiž byl)

Když jsem se vrátila z USA tak jsem uvažovala nad tím, jak dlouho ten blog ještě přežije. Jak dlouho mi to psaní vydrží. Viděla jsem to dost skepticky a ve finále to byla (krutá) realita. Asi jsem to dopředu tušila. Času bylo najendou čím dál míň, stejně tak nápadů a chuti na kreativní psaní. Paradoxem toho ale je, že čím míň času bylo, tím víc jsem žila svůj život. A ačkoliv sklouzl tak trochu do stereotypu, pořád je to něco, v čem vidím smysl a co mě neskutečně naplňuje. Není to život cizí rodiny, ale můůůj, jenom můj!

Abych nezapomněla zmínit to nejdůležitější.. blog skončí 2. 4. 2018, takže jsou tu pořád ještě 2 týdny, kdy ten blog může obletět svět a něco někomu dát. Proto tohle taky píšu. Proto HLAVNĚ tohle píšu. (A taky kvůli tomu poděkování a rozloučení rozuměj)

Kdo přemýšlí o tom někam jet, tak ať jede. Jo ty, co to teď čteš a pořád o tom pochybuješ, JEĎ! Jeďte všichni dokud můžete. Bylo to nejlepší rozhodnutí mýho života a i když jsem tím způsobila některým lidem kopec starostí (promiň mami, promiň tati), nikdy bych to nezměnila. Co se má stát, stane se.

Když jsem odjížděla, slíbila jsem rodičům, že se vrátím. Byl to slib, takže jsem tady, zpátky. Slíbila jsem rodičům, že si dodělám školu. OK, to ještě není úplně hotovo, ale aspoň je to v procesu. Pro ty, co to ještě nevědí.. píše studentka prvního ročníku vysoké školy!

Splnila jsem dva sliby, na kterých to celé stálo a jsem na sebe fakt hrdá, že jsem to zvládla a ukázala tak rodičům, že se na mě můžou spolehnout. Což byla jedna z věci, která předtím tak úplně nefungovala.

Ukázala jsem sama sobě, že nejsem poseroutka a nesmím se bát zeptat paní na ulici, kudy se dostanu do obchodu, aniž bych musela 3x zahnout do špatné (a nejlépe slepé) uličky. Nebo že se nemám bát sama sebe. Ono se to zpětně těžko popisuje a fakt bych vám někdy přála mě znát dřív. Asi byste byli překvapení jaký trdlo jsem byla. Teda trdlo jsem nejspíš pořád, ale ne tak planetárních rozměrů.

Díky tomu, že jsem se naučila jazyk jsem dostala práci. V práci jsem ukázala, že už nejsem poseroutka a trdlo planetárních rozměrů a byla jsme povýšená.

A protože jsem tenkrát dostala práci a jela podepsat smlouvu, byla jsem ve správnou chvíli ve správném metru a začal další příběh, který by dal námětů asi tak na 4-5 dílů tragikomického-romantického-dramatrilleru a dosáhl by nominace na 8 Oskarů, ale asi bych nenašla tu správnou osobu, jež by dokázala zahrát hlavní hrdinku (mě) takže z toho nejspíš nic nebude. Ale láska je láska a i když je občas dost složitá, stojí za to. (Ale jestli vás někdo bije a je na vás zlej, tak za to nestojí!)

Taky jsem teď zase trošku cestovala a cestovat ještě budu. Škoda, že už se tenhle blog nedočká povídání o mém výletu do Honkongu, ale co se dá dělat.

Před dvěma týdny jsem měla tu možnost jet na služební cestu do Emirátů. Popravdě k Dubaji jsem si cestu úplně nenašla, ale musím říct, že má to město zvláštní kouzlo a kdo je spíš na to blejskavý a ne tak historický, bude to asi jeho rajón.

A taky jsem byla v Miláně. Tam bylo moc hezky. Není to tam moc blejskavý, za to hodně historický a to byl panečku můj rajón. Jen teda těch vodotrysků tam mohlo být víc.

Popravdě jsem se bála jako čert kříže, že až se vrátím z Ameriky, budu sedět doma na zadku jako pecka a nikam se nepodívám a nakonec? Dvakrát Itálie, Švýcarsko, Island, Maďarsko, Emiráty a za měsíc Čína?! Nemůžu si stěžovat.. i když to občas dělám a nechci to dělat. Někdy si prostě nemůžu pomoc a nejradši bych letěla třeba na měsíc, jen abych nemusela ráno jet tím metrem do práce. :D

Byl to šílený rok a (skoro) půl, co jsem doma a víc šílenější dva roky, co jsem byla pryč. Byly by to teď 4 roky, co tenhle blog žije a troufám si říct, že to byly hezký 4 roky žití. Ale občas je rozumný si říct, že je správný čas odejít.

A ten čas pro tenhle blog nadešel právě teď.

Užijte si poslední dva týdny čtení a kdybyste někdo něco potřeboval, tak pište a já tu pro vás ráda budu. Stejně jako jste tu byli vy pro mě, když jsem to nejvíc potřebovala.

Díky všem, co četli moje příběhy o sbírání hovínek i vození dětí do školy. Co se mnou prožívali trápení během probdělých nocí, i těch kteří se mnou prožívali lovestory, která vlastně vůbec love nebyla. :D Díky všem, kteří mi napsali ať zatnu zuby a vydržím, díky všem, co mi zvedali sebevědomí, když jsem si ho zašlapala úplně do země.

Prostě díky! Velký díky!

Ufff.. no snad bych se u toho psaní i rozbrečela, ale že jsem mezi lidma, tak to držím (a pustím to možná až doma).

Navždy s láskou vaše houdička :*

6 thoughts on “Poslední.

  1. Ahoj :)

    Tak že čtu tvůj blog už 4 roky bych určitě neřekla :D Přijde mi to jako chvilka, co jsem si ráno u snídaně četla, co je u tebe nového.
    Rozhodně ti chci taky poděkovat, mockrát jsi pobavila historkami a nechala mě kochat se fotkami z různých krásných míst (což mě donutilo si naplánovat vlastní cesty na nějaká hezká místa :D). A ať už tvé články byly vtipné nebo vážnější, vždycky jsem je ráda četla a měla z nich radost.
    Přeji ti spoustu dalších skvělých zážitků a mnoho úspěchů… hlavně v té škole (sama jsem v prváku a myslím, že to štěstí je fakt potřeba :D).

    S láskou,

    Anička:)

  2. Krásné. Moc ráda jsem Tvoje články četla a taky blog často kontrolovala, jestli se něco neobjeví ;). Moc děkuju za Tvoje sdílení a přeji Ti do budoucna jen to nejlepší! Měj se krásně a hlavně, ať jsi šťastná! A.

  3. Dakujem ti , ze som mohla citat tvoj blog, nadalej ta ale budem sledovat na instagrame a drzim palce nech sa ti v zivote vsetko podari po com tuzis 🙂 ja som sa do usa nikdy nedostala, ale zijem si aj na slovensku svoj sen a to je hlavne 🙂 dakujem

  4. Ahojky Houdičko NAŠE…
    Pro NÁS, Destiňáky, jsi ta NEEEJ a hlavně, MY jsme moooc šťastní, že jsme měli tu možnost, se S TEBOU setkat. Setkat a prožít v Chicagu, alespoň zlomeček toho TVÉHO báječného dobrodružství, opravdového života.
    Měj se krásně a ať se TI daří Fšécičko, na co jen pomyslíš.
    MÁME TĚ RÁDI <3 <3

    Čauky.
    Henry&Ian ;-) ;-)
    Destiňáci…S ÚSMĚVEM

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *