Myslím, že to v sobě každý má.

Každý jednou dojde do bodu, kdy se musí zamyslet nad tím, co v jeho životě dává smysl, za čím chce jít, o čem sní, kde by se chtěl jednou ráno probouzet.

Je to přesně rok zpět, kdy jsem do ruky dostala letenku Dallas – Frankfurt – Praha.

Pomalu končila jedna životní etapa a nějaká další měla začít. V tu dobu jsem vlastně vůbec netušila co mě čeká a jakou budoucnost mi osud nadělí. Asi nikdy v životě jsem v sobě neměla větší pocit nejistoty, nikdy jsem víc nepřemýšlela nad tím, co se může stát, asi nikdy jsem o sobě víc nepochybovala.

Jak mě bude vidět moje rodina, jak mě přijmou zpátky moji kamarádi (a přijmou mě vůbec?!), jestli si najdu práci, jestli půjdu zpátky do školy, jestli budu mít kde zůstat a jestli tam vůbec budu chtít zůstat.

To poslední byl asi největší otazník.

Už jsem prostě nebyla zvykla být na jednou místě a i když jsem v Americe byla dva roky se stejnou rodinou, nebyl měsíc, kdy bych někam necestovala a neobjevovala svět. Představa, že už mě vlastně v životě nic takového nečeká byla tísnivá. A ano, určitě si říkáte, proč už by mě nemělo v životě nic čekat, ale v tu chvíli jsem to tak tenkrát vnímala. Přesně tak a ne jinak.

Zhodnotila jsem všechny parametry, které by mě mohly udržet doma. Rodina, to je jasné.. ale přeci jen už jsme to dva roky nějak zvládli, tak proč by to nešlo třeba ještě jednou. Práce? Tak tu bych někde jinde určitě našla. Škola? To určitě..

Nakonec jsem se upnula jen na to, si někoho najít. Nějakýho parťáka na život. Kluka, co mi připomene, jak důležitý je mít se za čím vracet. A pak jsem si řekla, že když tohle nenajdu, doma nezůstanu.

O rok později tu sedím a píšu tyhle slova s úsměvem na rtech. (Vlastně se dost tlemím. :D)

S rodinou mám nejlepší vztah za celý život, v práci jsem právě dostala možnost povýšení a za měsíc nastupuju na univerzitu. A láska? To je děsně komplikovaná věc. I když by vlastně vůbec nemusela být. Jen lidi jako já si ji komplikovanou dělají. Rada pro vás.. nekomplikujte si to jo?

Asi jste to pochopili správně, že jediný bod proč zůstat doma zůstal nenaplněn a přesto tu stále jsem. Šťastná a spokojená.

Po návratu domů jsem si zakázala používat slovo kdyby a taky jsem si zakázala vymýšlení scénářů ke „kdyby“ situacím. Uvolnilo mi to asi tak 50% kapacity mozku a ulehčilo život o 80%. Člověk by měl prostě cítit hned, co má udělat a jak to má udělat a zbytečné přemýšlení o tom, co by se mohlo stát ho jen zbytečně zpomaluje. Když tyhle zbytečnosti odizolujete, hned se na to ostatní díváte jinak.

Rok se s rokem sešel a já opět přemýšlím o tom, co bude a jaký vliv to bude mít na moji budoucnost. A jsou to úplně jiné věci, než byly před rokem. Člověk má asi pořád o čem přemýšlet.

Stojím před něčím, co musím rozlousknout. Něco, o čem jsem před rokem neměla ani tušení, že by mohlo přijít, ale je to tu. Víte jak se říká: Přišel nečekán, nezván.. tak takhle nějak to cítím.

Jak jsem výše zmínila, některé věci si prostě zbytečně komplikuju a to je i tahle situace. Mohla bych to nechat prostě být tak jak to je. A být občas šťastná stejně jako občas nešťastná. (Radši bych ale byla jen šťastná pochopitelně, a proto to musím zkoplikovat a začít to řešit.)

Nebo můžu teď být hodně nešťastná teď hned a později být třeba hodně šťastná. Ale.. co když ne?

Nebo můžu být teď hodně šťastná a později ještě víc šťastná, ale jak už to tak chodí, tohle je ta nejméně pravděpodobná varianta.

A ano, píšu tenhle článek jen abych se z toho vypovídala. Abych k sobě taky našla pár lidí, kteří se v tom jednou za čas pořádně plácají a aby tihle všichni věděli, že v tom nejsou sami stejně jako bych si já teď přála vědět, že v tom nejsem sama ani já.

Víte co? Pořád je to děsně fajn být tou holkou, co založila tenhle blog a někoho tím posunula dopředu. Kamkoli. Je fajn dostávat fotky z Ameriky od holek, které tam jeli protože já tam taky byla. Protože ač se to třeba nezdá, víc lidí než jsem dopředu posunula já, posunulo dopředu mě. Já teď ani nevím, jestli tohle všechno dává nějaký smysl, ale proč sem jednou začat nenapsat ty pocity, které člověka zrovna napadnou i když moc smyslu nepobraly. :D

Tohle všechno jsem totiž pořád já. Život jde občas nahoru a dolů. Nebylo to pořád růžové v Americe, stejně jako to není pořád růžové v Praze, ale u toho si člověk prostě nesmí sednout na zadek. Nějak bylo, nějak bude.

Jo a jedna z mých nejlepších kamarádek měla svatbu a já chytla kytku. Tak příště už budu třeba psát jako vdaná paní. Ale to už je zase jen jedno velké možná a kdyby.. a nad tím si lámat hlavu nechci. :D

Mějte se krásně vy všichni, co jste byli schopní dočíst mé myšlenkové pochody až sem. Vím, že to dá někdy pořádně zabrat a jsem dost svá. Tvá. Vaše.

Z Prahy s láskou houdička.

3 thoughts on “Jako pytlíček emocí.

  1. Krásně napsané. Kazda jsme někde jinde, v životě i věkem….i tak jsi presne vystihla, jak to cítím. :) diky za to. Za rok se stěhuju po sedmi letech s Finska. Přijela jsem jen s batohem za láskou ) a vezu si zpátky manžela, dve male deti a spoustu obav z toho, jak to zvladnem, co s nami bude a jestli budou všichni šťastní. Asi bych taky měla trochu uvolnit tu svou mozkovou kapacitu :) držím palce na studiích! A piš dál. Moc hezky se to čte :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *