Ahoj všichni :)

Je tu můj poslední volný týden před nástupem do dospěláckého života. Poslední týden se statusem nezaměstnaná/nestudent/kavárenský povaleč. Můj poslední týden bez závazků.

Ano, dnešní článek bude o práci a mém začlenění do normálního života.

Nechci tím říct, že au pair nebyla práce. Byla. A jaká! Do postele jsem po denní šichtě padla obličejem napřed a vlastně jsem byla možná ráda, že jsem padla na tu postel a ne vedle. Jenže pod pojmem práce pro mě si představuju něco jiného. Já jsem ten typ, co se do práce rád upraví, oblékne kostýmek a do počítače ťuká pěkně pěstěnými nehty. Snad to nezní moc povrchně a tak, že jsem kancelářská myš, ale já vám to hned vysvětlím.

Před mým odjezdem do Ameriky jsem měla možnost pracovat přesně tak, jak jsem právě zmínila. Hlavně jsem ale mohla pracovat mezi lidmi, mezi velkou spoustou znalých, chytrých a vzdělaných lidí, kteří o práci umějí přemýšlet. A to mě nesmírně motivuje. Přesně to pro svůj život potřebuji.

Když se blížil můj odjezd z Ameriky a já definitivně věděla, že budu muset hledat práci, měla jsem určité představy. Co si ale budeme povídat, vysloužilá au pair, sice s praxí v nějakém oboru, ale za to bez vysoké školy moc šancí nemá. Sebevědomí jsem moc vysoké neměla. Hledejte práci prakticky s ničím. Gympl – všeobecný, dva roky studia chemie – to nikoho nezajímá + dva roky hlídání dětí.. s tím je poměrně složité sepsat kvalitní životopis, ale i tak si myslím, že se mi to povedlo. Ve finále jsem s ním byla celkem spokojená a byl čas na další fázi. Najít místo, kam takový životopis poslat.

První mě napadl server Práce.cz

Takže jsem začala hledat od pozice recepční s angličtinou. Na angličtině jsem to prostě musela stavět.

Dobře. Životopis někoho, kdo ještě dva měsíce nebude v ČR nikoho nezajímá. Jenže to jsem nevěděla a zoufale posílala dál a dál s pocitem, že mě asi vážně nikdo nechce.

Zlom přišel opravdu až poslední týden v Americe, kdy mi konečně začaly chodit nabídky na pohovory. Štěstím jsem byla bez sebe.

A tak jsem měla 5 dní po mém příjezdu první pohovor. Uf. Příjemně nervozní jsem dorazila na místo srazu o 10 minut později, protože Praha se za ty dva roky nějak změnila a já zabloudila. Ale nebojte, telefonicky jsem své opoždění omluvila a rovnou volala o pomoc. Perfektní první dojem. :D

Až do onoho okamžiku jsem neměla ponětí o tom, jak fungují personální agentury a že jdu vlastně na pohovor do jedné z nich. Aha. Nicméně tenhle okamžik bude mít na konci příběhu velkou roli.

Dělala jsem pohovor, abych mohla na další pohovor. Nálada mi o dost klesla, ale tohle je nová doba, takhle to teď chodí.

Abych v tom nedělala zmatky a zároveň nemusela uvádět žádná konkrétní jména, pojmenuju tuhle personální agenturu P1. (Personální firmy budou P, firmy F)

P1 mi nabídla tři firmy, ve kterých by pro mne bylo potenciální místo. Do F1 jsem šla hned druhý den a pohovor byl moc příjemný a rovnou mi bylo sděleno, že jsem se moc líbila. Každopádně mi bylo taky řečeno, že je potřeba umět fakturovat a to by mohl být problém. To já totiž neumím. Z místa nakonec nic nebylo, ale za to jsem dostala v P1 od F1 výborné reference. Neztrácíte se v tom? :D

Další den jsem šla na pohovor do P2. Tentokrát už s menším nadšením a lehkou únavou z toho, jak jsem celé dva dny předtím pohovorovala.

Z P2 mi volali druhý den, že jsem se jim tak zalíbila, že by si mě chtěli nechat sami a ať přijdu znovu. Sebevědomí mi začalo mírně růst, nicméně jsem nakonec zjistila, že by to nebyla pozice pro mě. To bych opravdu vzala jen kdyby to nešlo jinak.

Poté jsem měla pár dní volno, než jsem šla do P3, kde jsem měla dělat stejnou práci jako v P2. Takže vlastně žádné firmy, jen personální agentury a mně z toho přestalo být dobře. Čas utíkal a kalendář se přehoupl do prosince. Někde v hloubi duše jsem doufala, že v začátku prosince bych tu práci už mohla mít. A neměla.

Jenže pak se to stalo. Když jsem odcházela z P3, volali mi z P1, že mají další nabídku.

Konečně to, co jsem si představovala a o čem jsem měla důvod přemýšlet. První pohovor, na který jsem šla s mírnou nervozitou a chvěním v břiše. Nejen proto, že bych tu pozici moc chtěla, ale hlavně protože měl pohovor probíhat v angličtině.

Přišla jsem do hotelu Holiday Inn vedle Kongresového centra, kde měla schůzka probíhat a potkala toho nejsympatičtějšího potenciálního šéfa na světě. Nervozita byla okamžitě pryč a já to místo chtěla o to víc.

Teď si představte, že tedy jdete na takový pohovor, soustředíte se na své pracovní dovednosti a první věta, kterou při pohovoru slyšíte je: Vy píšete blog, že?

V hlavě najednou tisíc otazníků. Přeci jsem do životopisu nic o blogu nepsala a ani o něm s nikým nemluvila.

Aha. Strýček google mě prozradil. A o to víc mile, když jsem za svou volnočasovou aktivitu sklidila pochvalu hned v začátku této důležité hodiny. To mě jen utvrdilo v tom, že i když psaní blogu není žádný med a často jsem v psaní postrádala smysl, všechno se mi v dobrém vrátilo.

Pohovor probíhal velice nenásilně a opravdu jsem si ho užívala. Byla jsem sama sebou a vůbec mi nepřišlo, že vlastně mluvím anglicky. Skončilo to pozvánkou do jakého si druhého kola s dalšími kolegy.

I oni jsou naprostí sympaťáci a já ze druhé schůzky odcházela a přála si, aby mi druhý den zaznělo do telefonu ANO.

Vytoužený telefonát nepřišel druhý den, ale už další hodinu! Prý to není potřeba odkládat.

Tak jsem se stala 5. prosince, tedy o pět dní později než bylo původně v plánu, zaměstnanou osobou, s krásnou kanceláří a kolektivem nejmilejších nadřízených.

Dobrá, do práce nastupuji až v pondělí a tak mohou být má slova dosti předčasná, ale znáte ten pocit, když prostě víte? Ten šestý smysl, že to bude dobré? Tak ten já přesně mám a s tím taky vykročím v pondělí pravou nohou do nové práce.

Snad vám tenhle příběh nepřišel moc zmatený, ale ono to vlastně celé dost zmatené bylo. Byla jsem vyčerpaná, někdy smutná a rozmrzelá, ale odměnou za výdrž a odhodlání pro mě byl fakt, že jsem našla práci podle svých představ, kde budu navíc mluvit jen anglicky!

Určitě to bude ze začátku hodně náročné a já nevím, jak to se mnou bude a jestli nebudu opět padat do postele obličejem napřed, ale budu se snažit tu s vámi být co nejčastěji a sdílet co nejvíc. Sledujte i mou FB stránku a hlavně Instagram, kde se snažím být aktivní každý den.

Děkuji za sílu, kterou mi velká většina z vás při hledání práce dodávala. S láskou vaše houdička :)

11 thoughts on “Hledám práci. Zn.: Spěchá.

    1. záměrně jsem to nenapsala :) přeci jen už se to týká firmy a nerada bych, aby z toho byl třeba nějaký problém :)

      1. toje škoda, sama teď hledám práci a myslím že potřebuju trochu inspirace..:)

  1. Ahoj, tak doufám, že dnešní první den v práci probíhá podle tvých představ.
    Díky za nový článek a hodně štěstí v roce 2017!

  2. Ahoj, nechapu, jaky je problem v tom, napsat, ze jsi treba sekretarka nebo recepcni. Dalo by to smysl, pokud by clovek delal praci pro vladu nebo neco opravdu spickoveho, ale tohle? Myslim, ze by se Cesi meli zbavit sve typicke ustrasenosti.

    1. Problém je v tom, že v práci o mém blogu vědí a máme domluvu, že se tu o tom zmiňovat nebudu. Ani o tom co dělám, ani o tom, v jaké společnosti to je což musím a také chci respektovat. :)

  3. …a děláte dobře! Není to česká ustrašenost, ale zodpovědnost a loajalita, která dnes mnohým chybí či je nepochopitelná. Jen tak dál!!! Držím Vám palce, máte dobře našlápnuto – udržujte směr! ;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *