Dva měsíce a týden doma.

Popravdě už mi snad ani nepřijde jako bych někde byla. Snad jen ten pohled na Prahu mi vždycky připomene, co mi tak dlouho scházelo. Ať už prší nebo svítí sluníčko, ať mi ujede autobus nebo metro, pořád je mi tu dobře.

Než jsem se vrátila, měla jsem velké plány a zároveň velké obavy.

Přišla jsem na to, že asi strašně nesnáším pocit nejistoty a vůbec nemůžu přijít na to, kdy se z toho flegmatika, kterým jsem dřív byla, stal člověk, který má v diáři naplánovanou téměř každou minutu. Nemám ráda, když se mě někdo zeptá na otázku, na kterou musím odpovědět slovem nevím.

Proto jsem asi byla tak nervozní z toho, když jsem jela domů a neměla práci, nevěděla co přijde, jestli se s mamkou doma nějak poskládáme, jestli si budu mít co říct s kamarády nebo jestli budu mít vůbec nějaké kamarády.

Chtěla jsem všechno vědět a nejlíp hned. Hned teď.

Jenže to někdy nejde a ačkoli se to bude zdát jako úplně nepochopitelná věc, i na tohle jsem si musela prostě přijít sama.

Stačí jen pár vět jako: „Ty jsi ale tvrdohlavá.“ nebo „Nemusí být vždycky jen po tvým ne?!“ a i když si v tu chvíli řeknu, že tvrdohlavá nejsem a proč by nemohlo být jako po mým, není mi to jedno.

A tím se dostávám k tomu, že někdy stojí za to si počkat a většinou se čeká na ty nejlepší věci. Zní to jako klišé, ale když se nad tím teď tak zamyslím, jsem ráda, že jsem občas musela dostat „facku“ abych si tohle uvědomila.

Asi tady teď docela rozjímám, ale potřebovala jsem si ulevit.

Jsem strašně šťastná.

Hrozně moc jsem chtěla byt a pořád to nějak nešlo, vždycky se něco zkomplikovalo a mě to hrozně rozčilovalo. Až dneska přišlo to pravý, to o čem vím, že bude moje doma a nakonec mi vůbec nevadí, že si na to budu muset ještě měsíc počkat. Prostě to tak mělo být.

Stejně tak jsem si říkala, že až přijedu najdu si kluka a budu se mít jako v pohádce. Eh.. Jak dopadlo moje první rande po příletu vám tu radši ani nebudu říkat, protože mi stačí, jakou z toho mají srandu u nás doma. Takže to teď neřeším a buď to přijde nebo ne. A nebo to už možná dávno přišlo. Tlačit na pilu v tomhle nemá cenu, takže si to pamatujte a nebo mi to alespoň někdy připomeňte.

Věříte, že existuje něco jako osud? Že se něco má opravdu stát?

Já v to věřím. Jen se bojím, co z toho někdy může vzniknout. Jak vlastně poznám, že něco je osud a něco zase ne?

Plácám blbosti.

No nic. Co že jsem to vlastně chtěla říct? Jo. Mám byt. Svůj malý 1+1 v Praze, kde si budu hospodařit sama, kde si uvědomím, že lednička se sama nenaplní a jídlo se samo neuvaří. Moje zodpovědnost. Cítím, že už je čas.

Takže to by byla jedna novinka a spoustu zbytečných řečí okolo, ale aspoň vidíte, že i já mám občas starosti, nad kterými musíte zakroutit očima.

To jsem prostě já. Z Prahy s láskou vaše houdička

One thought on “Co stojí za čekání.

  1. Veru napsala si to krasne a uplne chapu tvuj stav chci vsechno hned. Taky sem byla aupair a hledam praci. Preju Ti at se v bytecku libi a dari se Ti ve vsech smerech a neboj, ten chlap prijde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *