Moje poprvé v Itálii.

Už je to skoro rok a já se teprve teď dostala k tomu o tom něco napsat. Vlastně teď trošku lžu, protože jsem tenhle článek měla rozepsaný tak 4x a nikdy ho nedokončila. Tak snad teď!

Říkala jsem si, jestli o to vlastně ještě někdo stojí. Protože proč psát o něčem, co se stalo už tak dávno?! To byl ten důvod, proč jsem ten článek nikdy nemohla dopsat. Vždycky jsem ztratila tu „nit“, důvod, motivaci. Ale teď jsem si to dokázala hezky pěkně odůvodnit. To jsem se prosím naučila za poslední 4 měsíce v práci.. hledat agrumenty proč by něco jít mělo a něco jiného zase ne a taky, že si člověk musí dobře rozmyslet, do čeho investovat čas, aby to pak stálo za to. Ok, ale dost už o práci a zpátky k Itálii.

Už loni v říjnu, kdy jsem pomalu ale jistě začala balit své kufry v Americe a stříhala metr posledního měsíce na druhé polokouli světa, napsal můj nej kamarád Tom, že bychom měli zase někam vyrazit na Silvestra, že by mohla být taková naše tradice – nebýt na tu nejslavnější půlnoc roku doma, ale někde za hranicema. Ono to už totižtak trochu začalo ten rok, než jsem odjela do Ameriky, kdy jsme s Tomem (a nejen jím) strávili Nový rok v Paříži. Potom jsem odjela do USA a on se odstěhoval do Rakouska, takže naše Silvestry na hranicemi pokračovali dál, i když jsme nebyli spolu.

Slovo dalo slovo a tak jsem se 31. 12. 2016 probudila do nejkrásnějšího slunného dne v Benátkách.

Po počasí bylo jako malovaný a já se musela usmívat jako měsíček na hnoji. Nejen, že jsem konečně mohla být se svým nejlepším kamarádem, který mi neřekne jinak než sérga, ale taky jsem mohla být někde pryč a užívat si svobody. Ta představa, že se vrátím z Ameriky a nejspíš se dlouho nikam nepodívám byla rázem pryč a i kdyby to měl být nejposlednější výlet všech výletů, stál za to.

Asi už jste za ten čas co píšu blog mohli pochopit, jak moc miluju moře. Pro ty co ještě nevědí bych to popsala jako víc než nejvíc. Prostě hrozně moc! A to moře tam bylo. Třpytilo se a vlny se lehce odrážely od kamenného pobřeží. Když jsme si pak v poledne sedli na oběd hned vedle vody, kde jsem si dala špagety a Aperol, byla jsem v sedmém nebi. Nemám moc ráda, když někde jsem a je to šup šup. Na cestování a objevování nových míst potřebuju čas a klid. Proto mi vyhovovalo naše tempo ala šnek. Nikam jsme nepospíchali, protože jsme na procházení měli celý dlouhý den. Jo, byl to „jen“ jeden den, ale na to nejdůležitější stačil úplně v klidu.

Jedna z věcí, které jsem se na Benátkách bála, jsou ty jejich uličky (myšleno bludiště), které je za jeden den úplně nemožné pochopit. A tak jsme taky i bloudili a jak jsme bloudili, tak se zase objevovala nová a nová místa k vidění, až jsme se zase vždycky vybloudili a nakonec všechno dobře dopadlo. Italové jsou děsně fajn a všechno to jejich tuti a ciao je jen třešničkou na dortu té krásné kultury, kterou jsem v Benátkách poznala.

A kdyby vás třeba zajímalo, kolik lidí má třeba nápad jet na Silvestra do Benátek, tak přibližné číslo je asi miliarda milionů. Staroměstské náměstí při rozsvícení stromečku je proti tomu slabý odvar. Ale co už. Pár loktů, ošlapané boty, ale o půlnoci se rozsvítila obloha a na všechny ty strasti jsem rázem zapomněla. Abych nezapomněla, tak v noci mrzlo až praštilo. Díky bohu za ten nápad, si vzít pod legíny ještě jedny legíny a na nohy lyžařský ponožky. Jen toho kulíška jsem si na hlavu nakonec nevzala. Chyba Veroniko, chyba! :D

O Benátkách jako takových jenom v dobrém. I přes ty lidi a zimu to město mělo kouzlo. V tu chvíli to byla moje Itálie a moje Benátky a můj sen, vidět zase něco nového. Prostě láska na první pohled!

Když se ještě vrátím k těm důvodům, proč jsem nakonec dopsala článek až sem a tím pádem se konečně na pátý pokus přiblížila ke zdárnému konci.. Celý ten 3 denní výlet stál „pár“ korun. Když si nabalíte z domova nějakou tu sváču nemusí vás to vyjít na víc jak 1700 Kč. A pokud něco vážně chcete a stojí vám to za to, není to tak moc, aby se na to ušetřit nedalo. A píšu to proto, že mnohdy lidé utrácejí za malichernosti mnohem víc peněz, než které by mohli lehko ušetřit na poznávání čehokoliv a většinou jsou to právě ti lidé, kteří píšou jak to cestování závidí. Pamatujte, kde je vůle – tam je cesta. :)

A co na Silvestra letos já? Karma se ještě nerozhodla, co mi nadělí. Právě dneska se totiž Tom stěhuje opět do Rakouska a já mám tak možnost ho dnes napoledy vidět. Předpokládám, že díky práci se na Silvestra těžko uvidíme a dalšího parťáka v záloze nemám. Joo.. už mám v koupelně zase jen jeden kartáček. Osudu neporučíš. Každopádně to neznamená, že bych měla sedět v koutě a brečet nad rozlitým mlíkem. Však já si nějaký plán B přeci jen najdu. :))

Mějte se krásně! S láskou vaše houdička

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *