Kdybych měla seznam míst, které jsem rozhodnutá vidět, na jeho úplném konci by byl asi severní pól a těsně před ním Island. Těžko říct proč, ale nejspíš proto, že tenhle typ já prostě nejsem. Nebo jsem si to alespoň donedávna myslela.

I přesto jsem ale 12. července letošního roku nasedla do letadla společnosti Wizz air a letěla na sever.

Abych vám ale přiblížila to, co celému tomuhle dobrodružství předcházelo.

Mám to pořád před očima. Stojíme s taťkou v kuchyni a on najednou říká: „Já bych se chtěl podívat na Island. Už máš dovolenou? Pojeďme na Island.“ O Islandu jsem věděla to, že je tam asi zima. Hlavní město Rejkjavík. Je to na severu. Konec. No ale tak, kdo by odmítl dovolenou?! Ať je to kdekoli, pojďme do toho.

Ujala jsem se jako ta zcestovalejší z naší dvojice otec-dcera organizace zájezdu. Při zjištění cen zájezdů organizovaných cestovními společnostmi se mi protočily panenky. Takže jsem jim jako správná pijavice vykradla seznam oblíbených a nejnavštěvovanějších destinací a googlila. Kam, jak, kde, za kolik..

Asi takhle. Když máte v sobě alespoň trošku organizačního ducha, žádnou cestovku s pomocí strýčka Googlu už potřebovat nebudete. Vlastně mi to netrvalo ani tak dlouho, abych sestavila plán míst, která budeme schopni za 5 dní na drsném severu vidět. Já (druhým jménem voda), jsem samozřejmě nemohla vynechat termální lázně a spousty, SPOUSTY, vodopádů. S taťkou to bylo jednodušší, ten chtěl vidět jen ten gejzír.

Věřil mi, že to naplánuju. Podle mě mi dokonce věřil i víc, než jsem si věřila já sama, ale dopadlo to dobře. Vlastně skvěle.

Nestanovili jsme si ani přesné datum odjezdu/odletu. Prostě v červenci. Takže když jsem jednou otevřela kiwi a tam na mě vyskočila letenka na 12. 7. za 5200 Kč, musela jsem ji mít. Telefon: Tatí můžeš?!, taťka může. Za šéfem jsem byla v další minutě: „Šéfe můžu?!“ „Můžeš.“. O půl hodiny později byly letenky naše! Letenky plus jedno zavazadlo na odbavení abych byla přesnější. Co si nepřiplatíš jako když nemáš.

Dostala jsem od zkušenějších kolegů v práci pár rad, co se Islandu týče a myslím, že mi to dost pomohlo. Jako třeba tak, že je lepší zůstat na těch pár dní na jednom místě a spíš vyjíždět, než spát pokaždé jinde. Opravdu se vyplatilo. I když jsem na ubytování na Islandu slyšela spíš negativní recenze, naše ubytování bylo boží! Čistý, nový a hlavně.. z postele jsem koukala přímo na louku a kopce. (Když nebyla zrovna taková mlha, že nebylo vidět ani přes sklo :D)

Ale abych nepřeskakovala události před odletem.

7 dní do naší velké cesty a taťka ležel s napíchlou kapačkou v nemocnici. Skvělé načasování pro zablokovaná záda, ale párkrát ho zdrogovali Dolsinem a dobrý. Nebo aspoň ne tak špatný.

Den do odletu a mě netekla voda. Naštěstí nic co by se nedalo zvládnout, když máš ty nejlepší kamarády pod Sluncem, takže ok. Odlétala jsem čistá a voňavá!

Co se týče toho jednoho zavazadla na odbavení..

Když si u mě doma taťka otevřel kufr, abych si tam mohla přibalit svoje věci, trošku se mi protočily panenky. Ten kufr vypadal dost plně ještě před tím, než jsem tam stihla cokoliv přibalit, ale nakonec se to s trochou vůle a dvěma dalšími batohy dalo dohromady.

A letíme! 5:20 ráno, spánek: 0 hodin.

Určitě každý pak pochopí ten final call pro cestující na Island. V Costa Coffee byla dlouhá fronta. Vážně se omlouvám.

Ale neuletěli mi. Ba naopak ještě minutu před odletem koukám na Instastories a vidím, že Maty (pamatujete Matyho z Oklahomy?!) taky někam letí. A tak mu píšu: Kam letíš? a on že na Island. A tak jsme se skoro po roce potkali v letadle aneb svět není zas tak velký!

Na Keflavík International Airport nás přivítalo krásných 9 stupňů, déšt a silný nárazový vítr. Jak milé.

Než jsme dorazili do ne moc vzdálené autopůjčovny, byly moje Converse prakticky nepoužitelné. Pro příště: holinky nazout už v letadle! Enterprise nezklamalo a my měli připravené naše vozítko na dalších pár dní. Toyota Aygo, co jsme ji pojmenovali Oz. Vozík ozík. Víc jsme ani nepotřebovali. :)

Do prvního bodu programu, jímž byla návštěva termálních lázní Blue Lagoon zbývalo ještě pár hodin, takže jsme si zajeli k náhodně vybranému místu na Google maps. Pochopila jsem, že na Islandu je každé, byť jen náhodně vybrané místo, ráj na zemi. Před průzračně modré jezero jsme dorazili až k sirným pramenům o teplotě až 100 stupňů Celsia. Víte jak se říka: H2S, smrdí jako pes.. není to tak. Smrdí jako tisíc tchořů!

Ale pak už lázně.

Horká voda, pleťové masky, odpočinek. Až na to, že nám vítr a déšť bičovali obličeje, které jsme pod vodu prostě strčit nemohli to bylo fajn. Dala jsem se do řeči s jednou islanďankou a ptala se jí, jak často mají hezké počasí. Jakože nebe bez mráčků.. prý asi 5 dní v roce. Tak jsem to vzala z druhé strany a ptám se jí, jestli je tu tedy pořád tak hnusně jako dneska.. a že prý tohle počasí je ještě pěkný. No dobrý, končím konverzaci a jdu radši strčit obličej pod hladinu.

Zbytek dne už patřil jen cestě do Stokkseyri, kde jsme byli ubytovaní. Malé a milé městečko na jihu ostrova. Počet obyvatel: 100

Druhý den se stal zázrak. Slunce.

Procestovali jsme jižní část ostrova téměř na úplný východ a byl to úžasný den. Myslím, že není potřeba říkat víc. Jo a byla jsem u moře. U oceánu. Atlantiku. Nic víc bych nechtěla. Oceán = láska.

V pátek byl ten den, kdy se plnilo přání tatínkovi a vyrazilo se na gejzír. Počasí opět nezklamalo a já si na první zastávce kupovala kulicha. Pláštěnka byla nezbytnou součástí outfitu a já byla vděčná za zimní termoprádlo. Ale byl to ten den, kdy jsem si uvědomila, že moje předchozí teorie o tom, že asi nejsem správný typ a dovolené tohoto druhu, byly mylné. Ačkoli mě štípal obličej od toho, jak mi do něj naráželi krupky s deštěm, užívala jsme si každou jednu minutu venku, výhledem na krásy téhle země. OH YES!

Odpoledne dokonce přestalo pršet a tak jsme měli pohled na gejzír ničím nerušený. A že to byla opravdová podívaná. Opravdový Island.

Sobota už byla tak trochu mimo plán. Netušila jsem, že předchozí plány stihneme tak rychle a na sobotu už nám nic nezbude. Jenže tohle je Island a tam je vždycky co dělat. Nakonec to byl skoro ten nejhezčí den, i když počasí bylo opět pod psa. Čtvrtý den už se ale dalo zvyknout :)

Jen tak pro zajímavost a abyste se měli čemu zasmát. Jeli jsme tak západní částí ostrova směrem na sever a čekalo nás přejetí fjordu. Koukám na google maps a říkám taťkovi, že je tam dlouhý most. Blížili jsme se, cedulí s upozorněními přibývalo, ale ten most pořád nikde. Když už jsme byli fakt blízko a já se začala divit, že tam ten most jako fakt není, dostal taťka záchvat smíchu se slovy: „Víš Verunko, on je to tunel.“ Ale kdyby nevím co, tak vám budu tvrdit, že tam ten most musí být (i když bych ho tam musela sama postavit!).

Ale co už. Taťka už si na moje občasné blonďaté já už stačil za těch 25 let zvyknout a z auta mě nevysadil. Ani po tom, co jsem mu 5 dní do ucha zpívala každou jednu písničku z radia (včetně padesáti přehrání Despacita :D). Ale já za to nemohla, bylo to rádio.

Víc už asi nemám co říct, ale taťka psal každý den nějaké shrnutí toho, co se odehrálo a tak bych vám to tu chtěla (samozřejmě s jeho souhlasem) uveřejnit. Ať je nějaká změna. Navíc je taťka opravdu dobrý pisálek..

Den 1.: Island – zjištění prvního dne: samý kámen, ale zvláštní a nádherné; 10 stupňů Celsia, vichr a déšť, ale prý tu již 2 dny svítilo letos sluníčko, a to včera a předevčírem; alkohol včetně vína nelze koupit v supermarketu, ale pouze ve specializovaných prodejnách, např. ve Státní prodejně lihovin; mléko nemá 3,5 procenta tuku, ale 3,9 a je 3x dražší, jako všechno ostatní. Ale stojí to za to vidět. Jen kdyby přes mlhu bylo vidět… Poslední zjištění dnešního dne: zdejší městečko připomíná nám, Čechům, spíše takový větší pionýrský tábor. Roztroušené malé domečky, jak chatky na táboře. Lidí tu žije pomálu, a tak šetří na hotelu i recepční. Z Čech zaplatíš, dostaneš mailem šestimístný kód ke krabičce vedle dveří pokoje, nastavíš kombinaci a vypadnou klíče. Tady pomalu přichází večer. Přestalo pršet, vítr se utišil. Pršet má zas až ráno. Za tři hodiny se setmí a uklidní se i rackové, kteří se tu chechtají KVÍK, KVÍK, KVÍK… Po čtyřech hodinách červánků by zase slunce vyšlo, kdyby nebylo těch mraků…

Den 2.: Zjištění nového dne:1) I na Islandu se meteorologové pletou, takže dnes bylo o 50 procent tepleji (15 stupňů), nepršelo a bylo vidět dál, než na první trs trávy. (Tu hlášku s trávou jsem vymyslela já!) 2) Jsou tu pěkné silnice a všichni jezdí podle předpisů. To asi proto, že přes 90 procent aut je z půjčovny a řídí je turisté, kteří se kochají, jako já, neb tu je pořád co nového vidět. 3) Není tu jenom kamení, ale i louky (včera to nebylo přes mlhu vidět) na kterých se pasou stovky koní, trochu ovcí a pár krav. 4) Litr benzínu tu stojí 44 korun, ale za 9 litrů benzínu je jedna polévka v restauraci, nebo za 2,5 litru vanička vajíčkového salátu v supermarketu. Tam jsme dnes sehnali plechovkový Pilsner od firmy Egils, je to ale asi jako česká osmička, má to 2,25 procent alkoholu, což je maximum, které se dá koupit v normálním obchodě. Plechovka toho moku stojí 43 Kč. 4) Příroda se mění s každým ujetým kilometrem, chvíli kamení a mech, pak louky, ty najednou vystřídají hory a za nima stovky hektarů kvetoucí lupiny (vlčího bobu). 5) Celou noc bylo světlo….
A to je dneska všecko, zítra budou gejzíry…

Den 3.: Zjištění třetího dne: 1) Ráno bylo bez mlhy, což je jediné plus na dnešním počasí. Teplota 9 stupňů, déšť a vítr. Díky tomu jsem přišel na následující dvě věci. Člověk tu potkává mraky turistů ať pěších, nebo cyklo. Všichni ale mají bagáže, že i šerpové jsou proti nim břídilové. Pěší zezadu vypadají jako pochodující krosny, ti na kole mají zpravidla plné vpředu dva nosiče, vzadu tři. A je to proto, aby je vítr nesfouknul ze silnice! Když fouká proti, tak i náš Ozík chtěl, abych podřadil z pětky na čtyřku… Hodně přírodních zajímavostí je tu spojeno s vodou, hlavně vodopády. A jak by vypadalo, kdyby byly řeky polovyschlé? Proto to tu mají zařízeno, že pořád prší… 2) Lesy v středojižní části Islandu jsou vysoké tak do třech metrů, většinou ale 1,5 – 2 metry. Jsou to nekonečné pláně, kde se teď citlivě staví chaty. Vzdálenost jedné od druhé je v průměru přes 50 metrů. A z toho nízkého lesa vyčuhují všude střechy. Na Islandu se říká vtip: Co udělá Islanďan, když zabloudí v lese? … Postaví se! 3) Skrzevá celý Island se od středojihu na severozápad táhne pásmo zvýšeného výskytu gejzírů. U toho v současnosti největšího jsme dnes byli. Stříká tak jednou za šest minut. Někdy víc, někdy jen tak zabublá. Kolem stojí lidé s připravenými foťáky. Každý se ale napoprvé stejně lekne, takže to prováhá a musí to zkusit znova. Voda stříká do výšky až 30 metrů a kdo stojí po větru, dostane horkou sprchu. To vše zdarma, neboť na Islandu jsou přístupy k přírodním zajímavostem i parkování zadarmo. A když, tak vstup stojí kolem 90 Kč. 4) Když hodně fouká, tak koně na pláních stojí zadkem proti větru a docela hezky to vypadá. Tam, kde je tráva, tam jsou koně. Všude fungují koňopůjčovny. Na silnicích jsou značky Pozor, přejezd pro koně. Všude, ale fakt všude kolem silnic jsou nízké ohradníky, aby ovce nebo koně nešli na cestu. V národních parcích tedy ne, tam jsme ovcím museli dávat přednost.
Tak, a to je pro dnešek fšecko…

Den 4.: Zjištění (téměř) posledního dne: 1) Dnešní den byl bez deště, bohužel jen v oblasti, odkud jsme ráno odjeli. Takže ceďák, ceďák, ceďák. Ale nefoukalo. Díky tomu jsme mohli vyfotit přízemní duhu. A taky se pěkně naplnila koryta a mohli jsme vidět pěkné, zase trochu jiné, vodopádíky. Nic jsme neměli naplánováno, jen, že projedeme západ Islandu 2) Objížděli jsme několik zátok a fjordů, jeden i podjížděli. Tunel byl dlouhý 6 km, jak byl hluboký nevím, ale měj jsem pocit, že čerti jsou hned vedle. Ten průjezd stál na mýtném asi 220 Kč. Čertovská cena… 3) Za celou dobu, a najezdili jsme asi 1300 km, jsme viděli jedno policejní auto (u letiště), jednu motorku, žádnou sanitu, žádné hasiče, žádnou bouračku. Musím znovu ocenit silnice, všechny vypadají nově a krásně se linou krajinou. Nové cesty přibývají, stavebního materiálu tu mají dost. Skoro se nepředjíždí, ne, že by to nešlo, ale turisti nikam nespěchají a koukají se. Je na co. 4) Všichni Islanďané, mladí i staří umějí anglicky. Úřední jazyky jsou zde dva, Islandština a znaková řeč, tou jsem však nikoho kecat neviděl. Zavedli ji jako úřední asi první na světě, na rozdíl od Islandštiny, která je možná nejstarší řečí v Evropě. Jazyk se za celou dobu trvání téměř nezměnil, takže běžný občan je schopen porozumět textu z 12.století. 5) Musím poděkovat lidem od Googlu, vše náramně funguje, člověk se obejde bez mapy a všechny trasy si naplánuje v klídku v mobilu. 6) Ještě k silnicím:a) jsou dobře značené, b) protože všichni jezdí v klidu, i čtyřproudovky nemají mimoúrovňová křížení, ale před odbočkou je z levého udělán odbočovací a šup na druhou stranu. Střední dělící pás je široký jako dva pruhy, místa tu mají dost. Tam, kde je něco z cesty k vidění, je udělané rozšíření, aby se tam vešla alespoň tři auta, takové zastávky jsou udělány i třeba tam, kde se pase více koní u silnice. Mosty jsou často zúžené na jednoproudé, najíždí se k nim padesátkou, přednost má ten, který je u mostu dříve. Neviděl jsem jediný konflikt či klepání na čelo. Je to tu fakt v klidu. Benzínky jsou bezobslužné, předem se u stojanu vinkuluje karta a dle čerpání proběhne srážka z účtu. Kartou se dá platit všude, i párek v rohlíku, EET je běžná věc. Eura nechtějí, doma jsem si vyměnil a neutratil ani jedno….
Tak, a to je asi tak fšecko. Zítra ráno domů, již teď nám hučí letadla za oknem, co tři minuty startuje jedno. (Pozn. Doplňuju, že teď večer tak dvě za hodinu) Spíme dnes v Keflavíku u letiště. V hotelu. Jmenuje se Start.

Den 5.: Zjištění dne posledního: 1) Konečně svítí sluníčko, to proto, že dnes odlétáme a Island nám chtěl ukázat i příjemnou tvář, aby se sem turisti vraceli. 2) Můj obrovský obdiv má jedna maminka z Brna, která přicestovala s námi ve středu a i teď letí jako my zpět. Obdiv proto, že má sebou 5 dětí ve věku od kojence do zhruba osmi let. V Hyundai i30 procestovali celý jih a v autě též spali. Když stála ve frontě na dotankování auta před jeho vrácením do půjčovny, dotankovala nejdříve od prsu toho nejmenšího. Její manžel je prý také na dovolené, ale někde jinde. Sám… 2) Když jsem u půjčoven aut, kolem letiště jich je celá čtvrť, od letiště jezdí co 10 minut zdarma autobus a všechny je objede. Půjčit se dá všechno, mají tu hlavně japonské a korejské značky a hodně Škodovek. Náš nejmenší Ozík stál na 4,5 dne zhruba 10000 Kč včetně pojištění. Za km se již neplatilo, pouze projetý benzín, spotřebu jsme měli 4,9 l/100 km. 3) Letiště v Keflavíku se zdá být malinké, ale není. Je hezké, nové a moderní. Měli jsme letenky pouze v mobilu, ale nepřečetly nám scannery čárkové kódy a nebýt dcery, nevím, co bych si počal. A to je příležitost Ti, Verunko, poděkovat za to, jak jsi všechno naplánovala, zařídila a jak to všechno klaplo. (Jó, jsem dobrá!!) 4) Tam i zpět letíme s maďarskou společností Wizzair, španělským kapitánem, a česko-slovenskými stevardkami. Let by měl trvat 3 hod 40 min, pokud neskončíme dřív v moři. Vesty tu jsou. 5) Na závěr ještě pár poznatků od lidí, kteří na Islandu byli déle a procestovali toho více. Nádherný je prý střed a středovýchod ostrova s barevnými horami, sopečnými výlevy, gejzíry, jezery s krami a největším ledovcem v Evropě v národním parku Vatnajökull. Tam se člověk dostane jen autem 4×4, protože mnohdy jsou přes řeku jen brody a cesty jsou kamenité. Východ je taky rozmanitý, ale na jih to prý nemá. Na severu stojí za to podívat se, jak se tulí tuleni a navštívit město Akurery, které je druhým největším, ale nejmalebnějším. Všude se dá stanovat nebo spát v autě v kempech, a to i uprostřed národních parků, kde kempy jsou také.
A to je ode mne úplně fšecko. Pokud se zpráva zveřejní, znamená to, že jsem vestu nepotřeboval a jsem v Praze. Mějte se moc hezky a komu se mé psaní líbilo, jsem za to rád!

Pár slov nakonec.

Islande, miluju tě!

Jsi drahý, ale stojíš za to

Pláštěnky s sebou.

A snad brzy na viděnou Islande.

Teď už zase z Prahy s láskou vaše Houdička :*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *